Šachy

Šachové dění na Valašsku

Archiv

GM MAREK VOKÁČ – 50 LET

Velmistr Marek Vokáč se narodil 6. 12. 1958. Rozhovor konaný u příležitosti jeho životního
jubilea zahajujeme v průběhu slavnostního zahájení mariánskolázeňského turnaje v předsálí kongresového sálu hotelu Cristal Palace. Známý pesimista a nekonformní šachista ochotně
usedá ke stolu a hned od začátku rozvrací moje představy o tom, jak bude text vypadat…
„Já už nejradši vzpomínám na to, na co si ještě vzpomenu,“ říká v nadsázce na úvodní otázku ohledně svých největších úspěchů ve světě šedesáti čtyř polí. „To je opravdu těžko říct. Že bych měl nějaký zářivý bod, ke kterému bych se neustále vracel, to opravdu nemám. Jestli si něco pamatuji víc, tak snad spíš ty neúspěchy nebo katastrofy, když se něco nepovedlo. To si člověk z té hlavy tak nějak těžko smazává. Moje úspěchy zase nejsou tak slavné, aby se kvůli nim zastavila planeta.“ Poukazuji sice na to, že když už se člověk stane velmistrem, pak k tomu úspěchy nutně patří, ale ani s tímto argumentem si na usměvavého Marka Vokáče nepřijdu. „No, nakonec když se člověku povede stát se velmistrem, tak zjistí,  že je mu to celkem k ničemu. Já jsem si na to dost let počkal takže já to mám spíš za trpělivost než za to, že bych to uměl,“ říká pražský velmistr, který dosáhl nejvyššího titulu až ve dvaačtyřiceti letech. „To je už poměrně velmi vysoký věk a to už jsem pár let předtím přemýšlel o tom, že šachu nechám. A tohle, to byla v podstatě trochu náhoda. Pohled starého psa říká, že je to sice na jedné straně hezký, ale kdyby mi bylo dvacet, tak je to jiný. Jenže když mi těch dvacet bylo, tak to holt trošku nešlo,“ naráží Marek na dobu, kdy i uhrát kandidáta byl začarovaný kruh. Kandidátský titul se tehdy dal uhrát jenom v lize nebo v kandidátských turnajích, kam člověka přijali, jenom pokud měl ELO, a to se zase dalo uhrát jenom v lize nebo v zahraničí. Před lety jsem se ptal dnes také držitele velmistrovského titulu Petra Veličky, jestli se člověk ještě kolem čtyřicítky může nějak výrazně zlepšovat a dostal jsem rychlou odpověď: „No, asi může, zeptej se Vokáče.“ A tak jsem se zeptal. „Já opravdu nevím. Myslím si, že to bylo hlavně za trpělivost a za to, že jsem dlouhá léta čekal na to, že se ty turnaje sejdou tak, jak mají. Já jsem v životě těch příležitostí toho velmistra uhrát měl tak nějak málo. V domácích přeborech to kvůli nějakým kličkám v pravidlech vždycky plnit nešlo, a tak tam, kde jsem hrál dobře, byl titul nedostupný. Naopak v mezinárodních mistrovstvích republiky, kde byla zahraniční konkurence a kde to tedy splnit šlo, tak v tom prvním, tuším v roce 1979, jsem byl poslední a pak jsem si počkal ještě hodně let. Vlastně od toho roku 1978, kdy jsem začal hrát vrcholový šach, až někdy do devadesátých let, bylo těch turnajů, kde šlo normu uhrát, dohromady tak deset.“ Mnohem větší možnosti se tak podle GM Vokáče začaly objevovat až v 90. letech, jenže v té době se pro změnu věnoval tvorbě časopisu a celé dva roky prakticky nehrál. „Pak jsem zase pozvolna začal, ale to jsem si dlouho zvykal a ty tři normy jsem začal plnit v roce 1996 nebo 1997, to jsem tuším dělal první, pak v dohledné době ještě druhou, ale už ani nevím pomalu kde, a na třetí jsem si musel počkat na přebor roku 1999.“ Stát se velmistrem po čtyřicítce není z pohledu dnešních mladých šachistů právě obvyklé. Na podobný problém jsem narazil i přitom, když jsem připravoval krátké představení účastníků právě probíhajícího zápasu Sněženek a Machrů. Dovedou současní šachisté vlastně ocenit to, že se například Wolfgang Uhlmann propracoval k titulu mezinárodního mistra v jedenadvaceti letech? „Dnes je to samozřejmě
úplně jinak a je dost pravděpodobné, že ty současné tituly mají o dost nižší cenu než tehdy, ale to je prostě realita a čas se zastavit nedá,“ komentuje moji poznámku Marek Vokáč. „Tehdy tady vládl komunismus a jeho metody s omezováním výjezdů. Kdyby tomu tak bylo i dneska, tak by to měli dnešní šachisté o dost těžší. Třeba titul mezinárodního mistra v dobách, kdy jej plnil Wolfgang Uhlmann, to byla docela výjimečná věc. Mezinárodních mistrů tehdy po světě moc nechodilo.“ Podobně to v současnosti vypadá i s ratingovou listinou, ve které nedávno fi gurovalo přibližně dvacet tisíc lidí a z toho necelá stovka Čechů. „Tenkrát byla ta světová konkurence něco úplně jiného než dnes,“ vzpomíná Marek Vokáč. „Šachy se prostě za posledních třicet až čtyřicet let hodně rozmáchly. Ač mám třeba výhrady k osobě bývalého prezidenta FIDE F. Campomanese, musím uznat, že se třeba zrovna asijský svět šachově výrazně pozvedl. Ale ještě máme stále jeden kontinent, který šachy v podstatě nezná – Afriku. Nejdříve přišli Filipínci, pak Indie, Vietnam a Čína…“ „Co je vlastně v té Asii jinak než tady, že tam rostou takové talenty?“ zajímám se a čekám nějakou fi lozofující odpověď, ale dostává se mi střízlivého vysvětlení: „Je to pravděpodobně v tom, že v těch zemích, kde se šachu začalo dařit, se podařilo zajistit i sponzoring a pak už to není zase až takový problém,“ říká oslavenec a dále svoji myšlenku rozvíjí. „Oni prostě dokážou zaplatit rozumným způsobem někoho, kdo to umíučit. A když už někoho najdou a ty jejich děti se začnou otloukat v mládežnických turnajích, tak topo jisté době přinese ovoce. Stačí se podívat třeba na Turecko. To je země, která se v poslední době šplhá do světové špičky… Člověk, který to tam vzal do rukou, udělal neuvěřitelný kus práce. Ale on má letos rozpočet dvacet sedm milionů dolarů. Z toho by česká šachová federace žila dvacet let.“ Pří zmínce o našem šachovém svazu je cítit mírný despekt. Velmistr Vokáč prožil ve strahovských kancelářích jako funkcionář několik let… „Já jsem byl vždycky člověk poměrně kritický, ale zase jsem na druhé straně slyšel na argumentaci: Když tak kritizuješ, tak si pojď vyzkoušet, jaké to je. A tak jsem tedy šel a zjistil jsem, že toskutečně není nijak jednoduché, protože v partě lidí, se kterými jsem měl tehdy spolupracovat, nebyla ke spolupráci přílišná ochota,“ popisuje velmistr Vokáč první dojmy z dob svého „bafuňaření“. „Ve výkonném výboru bylo tehdy asi deset funkcionářů a z těch desíti se rozumným způsobem dalo mluvit tak se dvěma a následně se to vyvinulo v to nešťastné a známé dvojvládí. Vlastně jsem tím svazovým životem nijak neproběhl, ale naopak jsem tomu obětoval možná i nejlepší léta života. Při pohledu zpět mi přijde, že si tam lidé snažili spíše realizovat svoje individuální představy a navzájem se neposlouchali. Nechovali se jako tým. Nemohu tvrdit, že já jsem byl v tomhle výjimka, ale myslím si, že jsem se vždycky snažil najít kompromisy, pokud již nějaký spor vznikl. A to i v těch těžkých dobách, kdy se hádaly Čechy s Moravou a já jsem se staral o reprezentaci státu, kde se jednotlivé složky tak šíleně nenáviděly a hádaly,  že bylo vůbec s podivem, že reprezentace nejenom fungovala, ale občas dokonce uhrála i dobrý výsledek. Z té doby také pochází aforismus, že Česká šachová federace je federací, která se nevměšuje ani do svých vlastních problémů.“ Na současnou situaci panující v českém šachovém hnutí má M. Vokáč opět svůj svérázný názor: „V současné době mi připadne, že stále ještě chybí nějaký řád a spolupráce. Já jsem také povahovou trošku diktátor, to nezakrývám, a jediný spravedlivý režim, který uznávám, je osvícená diktatura – a pokud není moje, tak je to špatně… Každopádně, když se šachisté o svoje problémy nestarají, tak se nemůžou divit, že v šachovém hnutí a šachovém životě se pracuje tak nějak, jak kdo chce. Umět zmanipulovat konferenci šachového hnutí není žádný velký problém a dá se to naučit poměrně rychle, stačí vypozorovat, kvůli čemu tam většina těch delegátů přichází. A v tom byl například pan Dobrovolský připraven vždy dokonale. To v Čechách nikdo neuměl a nikdo ani nezkoušel, protože to není věc, kterou bych třeba já považoval za fair play.“ Kromě funkcionaření si Marek Vokáč našel dostatek času také na předávání svých vědomostí ostatním; v této činnosti je velice obětavý a navíc také žádaný. A tak jsme ani jeho trenérskou dráhu nemohli při našem rozhovoru vynechat. Řeč se nestočila k jeho olympijskému kapitánování, ale spíše k méně viditelné práci. Ani zde si na úvod v nadsázce neodpustil jistou dávku sarkasmu: „Trenérství je způsob obživy, kterou šachista často musí zařadit do svého daňového přiznání,“ říká a pokračuje již mnohem střízlivěji. „Kromě toho, že jezdím dělat přednášky pro krajská mládežnická centra, mám i pár svazem určených individuálních svěřenců. Pak se ještě starám o Vaška Svobodu, mám malou Janu Maříkovou, ta se mně velice líbí a mám pocit, že z toho děvčete něco může vyrůst. Jana je mladá, tak by mi měla nějakou dobu vydržet. Pak jsem získal ještě jedno mladší děvče, které ovšem žije mimo Prahu. Praha je v tomto přece jenom malinko problematičtější zdroj mládeže. Možná se tu zase někdo někdy vynoří v nějakém klubu.“ V trenérské minulosti Marka Vokáče se již rozhodně objevila velká jména: „V minulosti prošla mýma rukama třeba Kačenka Němcová, která ode mě odcházela ve chvíli, kdy začala plnit mezinárodní tituly a přešla do frýdecko-místecké školy. Proti jejímu odchodu jsem nic nenamítal, a naopak jsem jí říkal: Jeď, ať poznáš šachy i z více zdrojů." Jako trenér klade podle vlastních slov největší důraz na to, aby své svěřence naučil pracovat samostatně a v případných klíčových situacích si uměli správně poradit i sami. „V minulosti jsem měl štěstí, že jsem trénoval velice zvláštní povahové typy hráčů. Třeba zatvrzelý časovkář Jiří Jirka. Tomu jsem nadával de facto každý trénink, ale s ním se to prostě nedalo. Odstranit návyk k časovým tísním je obecně nesmírně obtížné. Trénoval jsem i Lukáše Černouška, Pavla Vávru, Zuzku Kawaciukovou, která už moc nehraje, a Silvu Šaljovou. Jenom jsme se nějak minuli s Davidem Navarou.“ Po zmínce o naší jedničce se náš rozhovor stočil opět na ryze šachová témata. Kdo z předních hráčů měl a má na velmistra Vokáče vliv? „To se velice těžko říká. Z těch lidí, kteří jsou ve vrcholovém šachu teď, si myslím, že máme správného mistra světa. Svým chováním je mi Viši Anand rozhodně nejsympatičtější jak jako člověk, tak i způsobem hry.“ Ohledně vzorů z dob svého šachového růstu vzpomíná Marek Vokáč rád na Emanuela Laskera a Alexandra Aljechina. „Oni hráli takové šachy, které byly o myšlence,“ říká. „I hazardér Tal mi byl vždycky bližší než ti, kteří neriskovali, ale tomu už jsem třeba nerozuměl.“ K současným osobnostem je již ale mnohem skeptičtější a zaujetí v jeho hlase citelně opadá: „Karpovův šach jsem pochopil někdy po čtyřicítce, až tehdy jsem byl schopen vůbec porozumět, co on vlastně v těch partiích dělá… V Karpovových partiích je vždycky nesmírně těžké pochopit jeho tahy, protože on má nějaký důvod a ten důvod není na první pohled vidět. Právě proto, že mu nikdo nerozuměl, tak byl jeho styl pojmenován jakokrystalicky čistý. Velice podobné, profylaktické šachy hrál třeba i Petrosjan, v jehož partiích se jakoby nic nedělo, protože soupeři vlastně nic nemohli. Kasparov je už jiná kategorie. On dokázal, co to je kvalitní domácí příprava, v tom byl jednoznačně nejlepší a právě to jej udržovalo na světové špičce
neskutečně dlouho a někdy až v překvapivě suverénní podobě.“ Aktuální šachové dění však sleduje pražský šachista neustále. Zeptal jsem na jeho hodnocení nedávno skončeného zápasu o titul mistra světa. „V zápasu Ananda s Kramnikem se mi líbilo to, že Kramnik už vlastně přestal hrát šachy černými na výhru, ale právě Anand patří k hráčům, kteří tuto zásadu nevyznávají. A to si možná Kramnik ve své přípravě plně neuvědomil a nebyl připraven na to, že po něm Anand půjde i černými a donutí ho hrát šachy i jinak, než je Kramnik obvykle hraje.“ Na přetřes nemohla nepřijít ani nepříliš úspěšná olympiáda, ke které se již velmistr Vokáč v médiích vyjadřoval. S odstupem času ale říká, že je těžké olympiádu v Drážďanech z jeho pozice nějak detailně hodnotit. „To by u toho člověk prostě musel být. Jediné, co umím říct, je to, že něco bylo špatně, ale co to přesně bylo, to opravdu říct neumím.“ Byla snad většina našich šachistů prostě z formy? „To je samozřejmě docela dobře možné. Pokud se náš tým setkal s kvalitními soupeři, pak to povětšinou nedopadlo. Třikrát velmi špatně a dvakrát poměrně neslavně. Jenom nevím, nakolik je pravděpodobné, že formu nemělo všech pět hráčů,“ říká a přiznává, že nelze rozhodně říci, že by někdo z našich v Drážďanech vysloveně vybouchl. „Ono se to vždycky hezky a lehce kritizuje, ale jak jsem řekl, těžko se smiřuji s tím, že naše družstvo proti kvalitním soupeřům neobstálo.“
Letošní olympijské boje byly v lecčems jiné kvůli hned několika odlišnostem, jež se FIDE rozhodla zavést do praxe a které vyžadovaly od kapitánů i hráčů volbu poněkud odlišné taktiky. Nejvíce diskutovaným byl systém nasazování celků do jednotlivých kol. „Ano, způsob nasazování byl tentokrát hodně slabomyslný a to se dalo celkem jednoduše vyvěštit již dopředu. Pravdou ale je, že tyto podmínky byly pro všechna družstva stejná, ale právě naše družstvo skončilo velmi špatně a to je věc, která se nedá okecat.“ Při pohledu na výkon ženského celku vidí jako klíčový neúspěch Kateřiny Němcové a objasňuje jeho příčiny. „Ženský celek doplatil zejména na to, žeKatka Němcová sehrála od začátku roku příliš mnoho turnajů a právě v Drážďanech se to projevilo. Je to asi věc, kterou neměl připustit
její osobní trenér a své slovo v tom mohl zřejmě ztratit i reprezentační kapitán,“ tvrdí bývalý kouč českých ženských olympijských výběrů a doplňuje: „A od toho se pak odvíjel i zbytek. Soňa Pertlová udělala dvě hrubky v časovkách, ale na druhé straně bych rád řekl, že sehrála velice těžkou olympiádu. Únava se zřejmě projevila také na Elišce Richtrové. Eliška hrála osm kol jak z partesu, ale po té dlouhé přestávce nebyla připravena na tak dlouhý turnaj a hlavně nebyla připravena na to, že budev týmu tak důležitým článkem. Svoje určitě sehrálo i tempo hry na olympiádě, na které si prostě neměla kde zvyknout.“ Marek Vokáč se stal v domácích ligových soutěžích v posledních sezonách synonymem pro náš mistrovský celek z Nového Boru. A proč se mu právě tam líbí? „Čas od času se najdou idealisté, a pokud mají kliku, že se najdou v prostředí, kde jejich idealismus nenarazí na nějakého toho zasloužilého funkcionáře, a nebo se s ním dokážou nějakým způsobem vyrovnat, pak samozřejmě mají slušnou šanci, že to někam dotáhnou,“ říká spokojený novoborský kapitán. Upozorňuje však na jedno nebezpečí, které může za podobným úspěchem také následovat. „Ale hrozí jim jiná věc. Oni si toho jejich úspěchu všichni všimnou a začnou jim nabízet různé funkce. Ty bys mohl dělat předsedu mediální komise a ty budeš dělat předsedu kraje, protože ty to děláš dobře. A na to pak přijde známý průšvih, že je pak ochotný a pracovitý člověk zahlcen funkcemi, protože mu to prostě všichni hodí na hlavu. A kapacita toho času, který člověk má, přitom se musí ještě taky nějak živit a kdoví třeba jestli má i rodinu… A když už najde tu sílu a ozve se, že už nestíhá, tak se na něho všichni za odměnu naštvou. V Novém Boru se našlo relativně slušné množství lidí, kteří táhnou tak, že to není na jednom člověku a že to tam lidé ještě zvládají, ale i tam začínají ty pomyslné vagónky za lokomotivou pomalu přibývat. Já chlapcům často zdůrazňuji, že do něčeho takového, o čem jsem mluvil, rozhodně nemají chodit. Chápu, že je to pokušení, může jim ale jenom pokazit náladu. Nový Bor má velice slušný tým a i jejich internetové stránky jsou na velmi dobré úrovni a je na nich vidět, že lidé, kteří jsou za ním skryti, jsou schopni spolupracovat, navzájem se i zastupovat a odvádí dobrou práci, kterou dokonce uznává i veřejnost a uznávají to i sponzoři.“ Po doplnění chybějícího vína do našich skleniček přichází řeč i na budoucnost šachu, počítače a další „strašáky“. „Podmínky pro člověka v těchto zápasech jsou stále těžší a těžší, protože jeho hardware se prostě nemění,“ soudí oslavenec a navrhuje určité změny, nad kterými by se mohlo do budoucna popřemýšlet.  "Jednak bych člověku povolil, aby si vzniklou pozici mohl na šachovnici ‚roztahat‘ a teprve potom se rozhodl, co bude hrát, protože v podstatě to samé dělá také jeho soupeř. Aby jejich souboj nebyl soubojem lidské představivosti a počítačové brutální síly. Dalším problémem, který dává stroji jasnou výhodu, jsou emoce, které na nás všechny působí dost silně, a počítač je prostě nemá. Ale to se pravděpodobně již nijak odstranit nedá.“ Ohledně budoucnosti královské hry si tak velmistr Vokáč nedělá velké iluze. „Jsem naprostý pesimista. Nedovedu si představit nějakou záchranu šachu. Přinejmenším o ní nevím. Nevidím žádný pozitivní vývoj a v zásadě si ho ani nedovedu představit. To by musely přijít nějaké drastické zásahy. Záleží samozřejmě na tom, co od toho šachu člověk čeká. Orientace, kterou současný šach nabral, má vyloženě estrádní charakter. Nechceme mít nejlepšího šachistu, chceme mít co nejvíc mistrů světa za co nejkratší dobu, hrozně toužíme po tom, aby dělali hodně chyb, chytali se za hlavu a propadali emocím, protože to je mediálně zajímavé. A protože si myslíme, že tohle je to pravé ořechové, tak jsme mantinely nastavili odpovídajícím způsobem. K tomu je nutno připočíst tu obludu výpočetní techniky, který současné šachy velice úspěšně deformuje, protože technický vývoj je v současnosti až příliš rychlý. Osobně jsem zvědav, jak budou vypadat šachisté, kteří budou hrát šachy tak, jak řekněme před těmi pěti lety začaly vypadat. Tipl bych si, že to budou nervózní trosky, protože třeba jenom ten časový systém je dnes postaven v podstatě na permanentním stresu. To, co tento systém zlikviduje nejdříve, budou staří šachisté. Je to podle mého názoru opravdu scestná myšlenka, se kterou FIDE přišla… Výsledkem je, že šachy v podstatě za vysokého věku hrát už nedají. Výkonnost si v tom divokém rytmu hry nejde udržet. Šachy už budou hrát jedině děti, kterým to bude jedno, tam bude fungovat současný dril, jež bude do budoucna neustále zdokonalován. Do světové špičky se budou dostávat čím dál tím mladší hráči a i jejich kariéra bude zákonitě také čím dál tím kratší.“ Jako problém vidí Marek Vokáč také častou povrchnost, kterou s sebou nese současné pojetí hry. Mladým hráčům je například pragmaticky podsouván model přípravy na partii se starším kolegou: Nemusíš dělat nejlepší tahy, stačí když budeš dělat dobré tahy, které nic nekazí, a budeš je dělat rychle. Nech si o něco lepší čas a neber remízu! „To je samozřejmě metoda, která na starší hráče platí, a i my jsme ji používali třeba na mistra Dobiáše, jemuž bylo přes devadesát let. Na druhé straně je třeba otevřeně říci, že se takto hrající mladík jen zřídka stane opravdu dobrým šachistou. Osobně jsem třeba už před několika lety přestal sledovat partie absolutní špičky, protože mně už ten šach, který oni předvádí, nic neříká. Když si to přehrávám, nebo to nedej bože analyzuji, tak v tom nacházím příliš mnoho divných tahů… Připadá mi, že oni mezi sebou hrají šachy metodou ‚permanentní bluf‘. A je otázka, jestli ti lidi umí šachy ještě vůbec hrát, anebo jestli jsou naučení na to, co vlastně stačí k úspěchu, a jsou schopni zamaskovat všechny svoje neznalosti. Šachy jako souboj intelektů vlastně přestávají být soubojem intelektů a začínají být soubojem domácích počítačů a čert ví čeho. Všechno to, co mně připadalo kdysi na téhle hře zajímavé, už tam dnes těžko hledám.
Žádné komentáře
 
Šachové dění na Valašsku