Šachy

Šachové dění na Valašsku

Zprávy

SALO FLOHR – 100 LET OD NAROZENÍ

ŠACHOVÝ GÉNIUS V NEŠŤASTNÉ DOBĚ
„Salo Flohr byl báječný člověk, nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl,“ říkal mi v podzimních Karlových Varech roku 2007 současný nejstarší žijící světový velmistr André Lilienthal. „Skvělý šachista a fantastický a ohromně veselý člověk. Nedovedete si ani představit, kolik
krásného jsme spolu prožili,“ dodal a začal mi líčit některé společné zážitky včetně toho,
jak musel Salo Flohr v důsledku jejich prohrané sázky přeplavat hotelový bazén ve svém novém obleku. Salomon Flohr by se 21. listopadu pravděpodobně dožil sta let.
Pravděpodobně? S Flohrovým narozením to totiž není tak docela jasné. Narodil se v městečku Horodino, které je dnes součástí Ukrajiny. „Ofi ciální datum narození Salo Flohra je sice 21. listopadu 1908,“ píše ve znamenité knize Nejen o Salo Flohrovi velmistr Genna Sosonko, který ovšem zároveň vysvětluje, že se jistoty ohledně tohoto údaje zřejmě nikdy nedobereme. „Ani Salo, ani jeho bratr Mojžíš, jediní z velké židovské rodiny, kteří přežili pogrom, nedokázali uvést přesné datum, a tak jim byl do rubriky narození zapsán stejný den 21. listopad.“ Doba 1. světové války a pogromů dopadla na život rodiny tvrdě. Oba rodiče byli zabiti a malý Salomon se svým bratrem Mojžíšem osiřeli. Nějaký čas žil s bratrem v sirotčinci v Lipníku nad Bečvou a po čase byl mladý Salo jako „nejučenlivější chlapec“ vyslán do jedné z litoměřických rodin. Podle vlastních slov byl v té době mimořádně aktivním chlapcem žijícím hlavně fotbalem a snad i v zájmu jeho zklidnění mu pěstouni koupili šachovou soupravu; do tajů královské hry ho v roce 1921 zasvětil jeho bratr. Po ukončení gymnaziálních studií se Flohr opět stěhuje. Tentokrát do Prahy a v hlavním městě jej pak zcela pohlcují šachy. Navštěvuje Prokešův šachový klub na Smíchově, hraje turnajové partie v Národním domě a potkává i první světové šachové velikány. V simultánkách se potkává se svými budoucími velkými soupeři – Alexandrem Aljechinem, Richardem Rétim a Richadrem Spielmannem, kterého dokonce poráží. „V té době mě už šachy zcela ovládly,“ vzpomíná později Flohr. Ačkoli hraje v klubových a pražských soutěžích a práci u papírenské fi rmy Oskar Stein vnímá podle velmistra Sosonka jako pouhou předehru k nádherným večerním hodinám nad šachovnicí, není podle tehdejších měřítek úplně typickým šachistou. Salo Flohr té doby například téměř nikdy nehrál šachy v kavárnách a podle svědectví se po odehrané partii příliš nezdržoval ani v klubu. Zároveň s prvními šachovými úspěchy na domácí scéně, kam rozhodně patří jeho vítězství na tradičním Kautského memoriálu, se Flohr stává i oblíbeným šachovým žurnalistou. A právě novinařina jej přivedla do povědomí předních světových mistrů.V roce 1928 působí coby žurnalista na berlínském mistrovském turnaji, hraje ve vedlejším sále blicky a jeho hra a zejména výsledky vzbuzují zaslouženou pozornost. „V kavárně König je přeplněno. Ve velkém sále se hraje mistrovský turnaj, v ostatních je místo pro fanoušky, kavárenské hráče, korespondenty i ty, kteří se přišli jenom občerstvit,“ popisuje dnes již téměř zašlou minulost rakouský mistr Hans Kmoch a pokračuje: „Na rozdíl od rozvážnosti turnajového sálu zde kralují bleskovky. Vypití kávy tady trvá podstatně déle než vyřízení soupeře. Velkou pozornost na sebe poutá korespondent z Prahy, kterému nabízejí ‚věž fóra‘. On fóra nechce, nevyhýbá se ani sázkám na své partie a vyhrává je s rozčilující systematičností. Stokrát mu vyčítali, že má nehorázné štěstí, že je zoufalý salát, že stál v každé partii na prohru... On neodpovídá, jenom s úsměvem poráží i ty zkušené kavárenské hráče. Seženou silnější hráče, také je poráží. To už všichni prahnou po jeho vytrestání a shání soupeře z mistrovského turnaje. Ti se ale do trestání nijak nehrnou. Nakonec ale si někteří sednou a zjišťují, že mají do činění s tvrdým oříškem. Někteří mistři dostávají doslova výprask, jiní s potížemi drží rovnováhu, ale žádný neznámého chlapce ‚nepoterstal‘. A jak že se jmenuje? Aha, Flohr! To jméno bychom si měli zapamatovat.“
Díky doporučujícímu dopisu samotného Aarona Nimcoviče dostává český šachista pozvánku na svůj první mezinárodní turnaj hraný v roce 1929 s Rogašce Slatině. Druhé místo za Rubinsteinem, ale například před Maróczym je dostatečným důkazem Flohrovy síly a pozvánky na další turnaje na sebe již nenechají dlouho čekat. Stupně vítězů, často spojené s tím nejcennějším kovem, jej čekají hned několikrát: v Hastingsu, Sliači, Londýně, Bernu, Curychu, Bad Liebenwerdě, Moskvě, Barceloně, Margate, Poděbradech a mnoha dalších velkých turnajích. Připočteme-li k tomu vynikající hru na šachových olympiádách v Praze, Folkestone, Varšavě a Stockholmu, není divu, že hvězda mladého usměvavého Čecha je na vrcholu a po jeho tváři sahají i velcí domácí a zahraniční výrobci prakticky čehokoli. Na reklamních plakátech je možno vidět „Flohrovy“ cigarety, parfémy nebo třeba boty. Jeho šachová síla byla nezpochybnitelná a respekt k němu má celá tehdejší světová špička. „Mnohokrát jsem se s Flohrem setkal za šachovnicí, mnohokrát jsem s ním i analyzoval,“ napsal Paul Keres, se kterým posléze Flohra pojilo nejenom přátelství, ale také společný osud cizinců v Sovětském svazu, a dodává: „Ze všeho nejvíc se mi na něm líbí jasné hodnocení pozice a vynikající celkové mistrovství v poziční hře. Nikdo z ostatních šesti kandidátů na titul mistra světa se mu v tomto nevyrovná!“ Předělovým rokem v životě Salo Flohra byl bezesporu rok 1933, kdy poprvé přijel do Sovětského svazu sehrát zápas s tehdejším sovětským přeborníkem, dvaadvacetiletým Michailem Botvinnikem. Sovětská realita viděná z perspektivy zahraniční superhvězdy mu zcela učarovala. Dvoutisícové návštěvy na jednotlivých partiích, publicita, v divadle rezervované vládní lóže a nejlepší pokoje těch nejlepších hotelů, to vše jej vedlo k nekritickému obdivu „první šachové země světa – Sovětského svazu“. Po výhře v úvodní a následně šesté partii zápasu se oba hráči stěhovali z Moskvy do Leningradu, kde byl pro českého mistra připraven náročný program. V průběhu zápasu sehrál dvě simultánky, jejichž konec se protáhl až do pozdních nočních hodin a v nichž proti němu rozhodně neseděli žádní začátečníci. Sám Salo Flohr popisuje
průběh leningradské simultánky následovně: „Po trpké zkušenosti v Moskvě jsem hrál v Leningradě již opatrněji, plně jsem si uvědomil obtížnost svého úkolu, ale je nemyslitelné hrát proti padesáti soupeřům s nadějí na úspěch, když plná třicítka z nich sama hraje simultánky. Nikdo z nich neudělal ani chybu, po které by ztratil pěšce. Z pohledu techniky byli všichni zralými šachisty. Prvních osm hodin (!) měly partie pro mne příznivý průběh, pak ale nastoupila fyzická únava a zkazil jsem svůj výsledek. I tak ale byli místní šachisté nadšeni mojí hrou.“ A nadšený byl zřejmě i Botvinnik a sovětští činovníci, když druhý den proti jejich přeborníkovi nastupoval „západní šampion“ zjevně unavený. Není divu, že ve druhé polovině zápasu Michail Botvinnik srovnal stav. Flohr se po zápase hájil, že „považoval přímo za svoji povinnost neodmítat simultánky, o které byl požádán“, ale pravdu má i IM Štefan Gros kritizující v jednom ze svých článků Flohrovu lehkomyslnost:„Je za hranicí korektnosti nabídnout v průběhu zápasu dvou hráčů světové špičky hostovi účast ve dvou simultánkách se samými vyspělými hráči. Proč je nehrál také Botvinnik? Protože k zápasu přistupoval zodpovědně. Jemu by si nikdo nedovolil nabídnout hraní těžkých simultánek v průběhu zápasu. Navíc obě simultánky trvaly až do rána!“ I přes zjevnou náklonnost k sovětským šachistům však byl Salo Flohr pro příslušníky „sovětské šachové školy“ cizákem a představitelem západu a někteří sovětští mistři veřejně kritizovali jeho poklidný, poziční způsob hry, který na ně, alespoň soudě podle výsledků dvou moskevských
turnajů z let 1935 a 1936, platil. Hlavním Flohrovým kritikem byl mistr Romanovskij, který
na Flohra kvůli jeho stylu tvrdě útočil. Tuto rétoriku převzal v roce 1937 i časopis Šachmaty
v SSSR: „Sovětští šachisté mohou bojovat a tvořit zcela svobodně. Nevisí nad nimi Damoklův meč materiálních důvodů a kalkulů, jejichž tlak tak dobře zná buržoazní profesionál,“ píše autor článku a pokračuje: „Šablona, rutina a pouhá technika, všechno to, co nikoli bezdůvodně kvalifi - kuje Romanovskij jak ‚fi neo-fl ohrovský styl‘, je tvorbě sovětských mistrů bytostně cizí.“ O tehdejším rozdílu ve hře mezi Flohrem a Romanovským ovšem svědčí jejich vzájemná partie sehraná krátce před Romanovského kritickým článkem. Právě v roce, kdy jej sovětská média hlasitě kritizují, se Salo Flohr stává ofi ciálním kandidátem FIDE na titul světového šampiona a probíhají úspěšná jednání s Alexandrem Aljechinem. Ta vyústila v podpis smlouvy o zápasu, který měl proběhnout na konci roku 1939 v několika českých městech a jehož sponzorem měl být Tomáš Baťa. Leč osud nebyl zápasu nakloněn. Okupace Československa zasáhla tvrdě i kandidáta mistrovství světa. Na turnaj AVRO 1938, který je často považován za nejsilnější turnaj šachové historie vůbec, odjíždí Flohr v těžké životní situaci. „Flohr při svém nikoliv árijském původu věděl, že ho velice brzy přeřadí mezi ‚lovnou zvěř‘ a půjde mu o život,“ říká mezinárodní mistr Štefan Gross a pokračuje: „Určitě se mu v plné hrůze vybavilo vyvraždění rodičů a sourozenců. On, který nikdy neměl povahu nelítostného bojovníka, utrpěl trauma, z něhož se již nikdy úplně nevzpamatoval.“ Výsledek turnaje odpovídal jeho situaci a poslední místo pak zpochybnilo jeho právo bojovat s Alechinem o nejvyšší titul.„Hitler jakoby mi byl neustále v patách,“ píše Salo Flohr později, když popisuje své tehdejší cestování po Evropě. „Když jsem byl v Anglii, začalo bombardování Londýna. Vrátil jsem se na kontinent a Nizozemí kapitulovalo během dvou dnů.“ A tak se nakonec rozhoduje, přes krátkou anabázi ve Švédsku, odejít do Sovětského svazu, kde již několik let žije i jeho přítel André Lilienthal. S vypuknutím války však prakticky končí jeho hvězdná kariéra. „Jeho poslední velký úspěch je datován do roku 1939, kdy vyhrál turnaj v Leningradu, jehož se vedle Kerese a Reshevského zúčastnil celý výkvět sovětského šachu s výjimkou Botvinnika,“ píše Gennadij Sosonko. Ten se zároveň také pokouší vysvětlit, proč se Flohr nedokázal s dobovými podmínkami vypořádat například tak, jako právě Botvinnik. „Nepřivykl stálé, nezáživné, občas stresující práci, která je podmínkou i zárukou úspěchu jakéhokoli talentu.“ A to nakonec zcela upřímně přiznal na sklonku života i sám velmistr Flohr. „Po válce na celé šachové frontě nastoupili
sovětští mistři. Odsunuli do pozadí nejen mě, ale také i ostatní západní šachisty. Přesto všechno spočívá hlavní příčina mých poválečných neúspěchů v něčem jiném: boj o šachový trůn vyžaduje fanatickou pracovitost a tu já neměl. Pot jsem nad šachovnicí nikdy neproléval a bez toho to nejde. Zhýčkaný předchozími úspěchy, složil jsem po prvních neúspěších ruce do klína, neměl jsem dost vůle a přestal bojovat.“ Tím posledním neúspěchem pro něho byl turnaj kandidátů hraný v roce 1950 v Budapešti, kde se dělil o osmé až desáté místo. Poté se z velkých turnajů příjmení Flohr již pozvolna vytrácí a jeho držitel dává přednost šachové žurnalistice. Ve světě velkého šachu se objevuje již jen v roli sekundanta velkých hráčů a mistrů světa Michaila Botvinnika a Tigrana Petrosjana. „Salo Flohr byl obrovskou osobností s duší malého chlapce. Byl talentem, který se dal srovnávat snad jedině s Capablancou,“ hodnotí jeho šachovou kariéru IM Štefan Gross. „Neznal a ani příliš nechtěl znát teorii, neměl povahu tvrdého bojovníka, neuměl se příliš zatnout, když se mu nedařilo, a byl lehkomyslný až hanba. A přesto patřil do absolutní světové špičky. Na to je snad jediné vysvětlení: Byl to šachový génius! Kdyby se nenarodil v době, ve které byly dvě světové války, kdyby se nenarodil jako jeden z pronásledovaných, kdyby neprošel dětskými domovy jako sirotek, kdyby měl citové i fi nanční zázemí, kdyby měl dobrého trenéra, který by ty jeho až křiklavé, ale dobře zvládatelné chyby zpacifi koval, byl by zcela nepochybně mistrem světa. Ale i za těch podmínek, které měl, to dotáhl nesmírně daleko a z jeho partií se budou učit strategii, technice, umísťování fi gur a vedení koncovek i v dalších staletích.“
Žádné komentáře
 
Šachové dění na Valašsku